V každé vzkvétající kultuře lze najít výrazné, originální a propracované umělecké směry. Každý, kdo byl ve škole políben výtvarnou výchovou a dějinami umění, zaznamenal, že se v průběhu století měnily styly od románského přes renezanci a baroko až po secesi. Náboženství, ekonomická situace, životní úroveň i politika ovlivňovaly v průběhu historie přístup člověka k životu. Do určitého uměleckého slohu spadá mnoho činností člověka – především hudba, architektura a výtvarné umění. A kdo dával ve škole pozor, pamatuje si také, že posledním „stylem souhrnného umění“, který zasáhl do všech oblastí života, byla secese. A to už je více než sto let. Co se od té doby stalo?
Přišla moderní doba a s ní „moderní umění“. Umělci začali mít potřebu se vyčleňovat, ne patřit do nějaké školy nebo uměleckého směru. Přišly války a luxus umění musel ustoupit do pozadí. Přišel nový blahobyt a rovnost, takže si každý mohl postavit dům přesně podle svých představ. Slušnost přestala být módní, stejně jako slušné oblékání. Celý svět se nám otevřel a všechny kultury se pomíchaly. Vyvinula se technika, abychom mohli denně zachytit vše kolem nás. Západní civilizace se hrnula kupředu, protože rychlost se stala novým náboženstvím. Ale dnes se vracíme zas a znova zpátky, recyklujeme, protože je to in, ale pokaždé, když zrecyklujeme padesátky, šedesátky nebo sedmdesátky, zabijeme další kousek umění, originality a vlastní identity. Zdá se, že už není možné vymyslet něco nového. Proto děláme z umění kýč a z každodenních malicherností umění.
Za umění je dnes považované kdeco: pomalované zdi a autobusy, holohlavé modelky a modelové namalovaní jako ženy, mrtvé krávy, exkrementy „umělců“, spodní prádlo mrtvého zpěváka, absolutně minimalistická plátna s jediným tahem štětce, selfie na milion způsobů, jakékoliv vyfocené jídlo, káva, počítačové hry, remixy remixů a předělávky předělávek…Ale vytratila se podstata umění, které by mělo hlavně sjednocovat. Místo toho však rozděluje. Neměli bychom přecházet mlčením, že teroristé IS mají jako jeden z důvodů útoků na naši kulturu právě naše „umění“. Ale nakolik je „naše“ a nakolik je to „umění“? Co se líbí mladým, nelíbí se jejich rodičům, někdy ani jejich o pár let starším sourozencům. Umění rozděluje a co je dnes kontroverzní, to vydělává peníze. Nejde o hodnotu, myšlenku a kvalitu, ale o počet lajků, sdílení, komentů, tweetů…a zase o peníze.
Možná sledujeme začátek konce naší vlastní kultury. A i tento článek je důkazem, že dokážeme jen to komentovat, ne to změnit.